Liv Ullmann
Raný život a divadelní začátky
Liv Johanne Ullmann se narodila 16. prosince 1938 v Tokiu v Japonsku. Její otec, Erik Viggo Ullmann, byl letecký inženýr, a matka, Janna Ullmann (rozená Lund), byla norského původu. Kvůli otcově práci rodina často cestovala. Dětství strávila v Kanadě a ve Spojených státech, než se v roce 1945 po skončení druhé světové války usadila v Norsku. Bohužel, její otec zemřel, když jí bylo pouhých šest let. Tato událost měla na mladou Liv hluboký vliv. Liv projevovala zájem o herectví již v raném věku. Poté, co byla dvakrát odmítnuta na Národní divadelní akademii v Oslu, se rozhodla studovat herectví v Londýně. Po návratu do Norska se připojila k divadlu ve Stavangeru, kde v roce 1957 debutovala v roli Anne Frankové ve hře „Deník Anne Frankové“. Její divadelní kariéra rychle nabírala na obrátkách a Liv se stala jednou z předních norských divadelních hereček, známou pro své role v klasických dramatech i moderních hrách. V roce 1960 přešla do Národního divadla v Oslu, kde si vybudovala silnou reputaci.
Spolupráce s Ingmarem Bergmanem a mezinárodní průlom
Zlomový okamžik v kariéře Liv Ullmann nastal v roce 1965, kdy se seznámila se švédským režisérem Ingmarem Bergmanem. Jejich profesionální i osobní vztah trval několik desetiletí a definoval velkou část její filmové tvorby. Prvním filmem, který spolu natočili, bylo psychologické drama „Persona“ z roku 1966, kde si zahrála po boku Bibi Andersson. Její výkon v roli herečky Elisy Voglerové, která přestane mluvit, jí přinesl mezinárodní uznání. Následovaly další Bergmanovy filmy, které upevnily její pozici jedné z nejvýraznějších hereček své generace: „Hanba“ (1968), „Hodina vlků“ (1968), „Vášně Anny“ (1969) a „Šepoty a výkřiky“ (1972). Za roli Marianne v Bergmanově snímku „Scény z manželského života“ (1973), který byl původně natočen jako televizní minisérie a později sestříhán do celovečerního filmu, získala řadu ocenění a nominací. Tento film se stal obzvláště úspěšným a rezonoval s diváky po celém světě. Jejich spolupráce pokračovala i v pozdějších letech s filmy jako „Hadí vejce“ (1977) a „Podzimní sonáta“ (1978), kde si zahrála po boku Ingrid Bergman. Mimo Bergmanovy filmy si Liv Ullmann získala uznání za svou roli ve švédských filmech „Vystěhovalci“ (1971) a „Nová země“ (1972), kde ztvárnila postavu Kristiny Nilsson. Za „Vystěhovalce“ získala nominaci na Oscara za nejlepší herečku.
Hollywood a další filmové projekty
Úspěch v Evropě otevřel Liv Ullmann dveře do Hollywoodu. V roce 1973 si zahrála v romantické komedii „40 Carats“ po boku Edwarda Alberta. Následoval muzikál „Ztracený obzor“ (1973), který však nebyl komerčně úspěšný. Nicméně, Liv Ullmann pokračovala v práci na rozmanitých projektech po celém světě. V roce 1974 se objevila ve filmu „Z“ režiséra Costy Gavrase a v roce 1976 ve filmu „Tváří v tvář“, za který obdržela další nominaci na Oscara za nejlepší herečku. Během 70. a 80. let se objevovala v řadě mezinárodních produkcí, často s důrazem na komplexní ženské role. Zahrála si například v britském filmu „Most příliš daleko“ (1977) a v americkém dramatu „Papež Jan Pavel II.“ (1984), kde ztvárnila ženu, která se stane obětí holokaustu. Kromě filmu se Liv Ullmann nadále věnovala divadlu, kde excelovala v rolích jako Nora v Ibsenově „Domečku pro panenky“ na Broadwayi, za kterou byla nominována na cenu Tony. Její divadelní práce byla pro ni vždy důležitá a často se k ní vracela.
Režie a spisovatelská činnost
V průběhu 90. let se Liv Ullmann začala stále více věnovat režii. Její režijní debut, dánský film „Sofie“ (1992), byl kritikou přijat velmi dobře. Následoval norský film „Kristin Lavransdatter“ (1995), adaptace románu Sigrid Undset, který byl v Norsku velmi očekávaný. Její dosud nejúspěšnější režijní počin je film „Nevěrná“ (2000), jehož scénář napsal Ingmar Bergman. Film získal široké uznání a byl nominován na Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes. V roce 2014 režírovala film „Slečna Julie“ s Jessicou Chastain a Colinem Farrellem v hlavních rolích. Kromě režie se Liv Ullmann věnovala i psaní. Je autorkou dvou autobiografických knih: „Changing“ (1976) a „Choices“ (1984). V těchto knihách se otevřeně podělila o své zkušenosti z hereckého světa, vztahu s Bergmanem a svém osobním rozvoji. Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a poskytly čtenářům vhled do jejího života a myšlenek.
Osobní život a humanitární práce
Osobní život Liv Ullmann byl často předmětem zájmu médií. Jejím prvním manželem byl lékař G.K. Stang, se kterým se provdala v roce 1960. Toto manželství však skončilo rozvodem. Během spolupráce s Ingmarem Bergmanem navázala s režisérem vztah, který vyústil v narození jejich dcery Linn Ullmann v roce 1966. Linn Ullmann se stala úspěšnou spisovatelkou. V roce 1985 se Liv Ullmann provdala za amerického developera Donalda Saunderse, se kterým žila až do jeho smrti v roce 2014. Liv Ullmann je také známá pro svou rozsáhlou humanitární činnost. Již od 80. let je Velvyslankyní dobré vůle organizace UNICEF. Cestovala do mnoha zemí, včetně Etiopie, Kambodže a Bosny, aby upozornila na utrpení dětí a bojovala za jejich práva. Aktivně se angažuje v otázkách uprchlíků a lidských práv. Její závazek vůči humanitárním věcem je pro ni stejně důležitý jako její umělecká práce. V roce 2022 obdržela čestného Oscara za celoživotní přínos filmovému umění a za inspiraci, kterou poskytla herečkám a režisérkám po celém světě. Až do dnešních dnů se příležitostně objevuje ve filmech a divadelních produkcích, ale její hlavní zaměření zůstává na režii a humanitární práci.
Josef Václav Frič wikipedia
Lily Collins
Michail Alexandrovič Šolochov
Kaya Scodelario
Claudia Schiffer wikipedia
Kristen Wiig
Eliška Rejčka vzdělání
Jamie Lee Curtis
Štěpán Kojan wiki